B. S. : Ondráškova zvířátka

 
  Dostali jsme první příspěvek do této stránky. Jeho autor (autorka) vystupuje pod zkratkou B. S. Těšíme se na další příspěvky a věříme, že si veršů všimnou i naši skladatelé.
 

ONDRÁŠKOVA ZVÍŘÁTKA

 

Bleška a medvídek 

Ležela bleška na bříšku

medvídkovi v kožíšku.

Z pelíšku ji vyhnal dnes

velký starý černý pes.

"Milá bleško, máš-li zájem,

musíš ale platit nájem.

Jinak vlezu na vrbu, 

z kožíšku tě vydrbu."

 

Král zvířat 

Troubí slon do světa,

že je tvor největší, 

a proto všech zvířat král.

Je tovšak popleta.

Každý mu dosvědčí,

že králem je lev.

To je přec jiný řev!

A tak lev kraluje dál.

 

Žížaly 

Ptala se žížaly žížala,

co dnes po ránu snídala.

Uslyšel je černý kos,

udělal na ně dlouhý nos

a pak honem šup,

obě žížaly slup. 

 

Chroust

Vidíte, děti, toho brouka,

jak na vás ze stromu hladově kouká?

Má hnědé krovky, černou hlavu

a svému jménu nedělá slávu.

Chroust je to přece, to všichni vědí,

takhle se jmenují ti brouci hnědí.

Chroustají listy plné šťávy,

než spadnou znaveně do měkké trávy.

A když si na chvíli v trávě schrupnou,

vylezou na strom zas a něco slupnou.

 

Rak

Rak má velká klepeta,

pozpátku jde do světa.

Na cestu se nedívá,

písničku si zazpívá.

Vpravo, vlevo, to je fuk,

stejně ho chytí nějaký kluk.

 

Život

„Život je krásný,“ mudruje slepice.

„Život je nádherný,“ výská i opice.

„Život je krásný, nádherný a báječný,

bohužel krátký, velice krátký, krátký velice,“

šeptá smutným hlasem jepice.

 

Hadi a hadice

Zmije a užovky i jiné hady

nemají lidé tu většinou rádi.

Chybí jim nožičky, jenom se plazí,

nemají kožíšek, jsou vlastně nazí.

Když chtějí něco říct, tak jenom syčí

a v tom svá háďata odmala cvičí.

Jsou ale hadi, nebo spíš hadice,

bez kterých těžko žít, pomůžou velice.

Najdem je v zahradě stočené v klubíčku,

přináší žíznivým kytičkám vodičku.

Jsou také hadice tlusté jak dýně,

po zemi plazí se pomalu, líně.

Ty vůbec nekoušou, ba ani nesyčí,

znají je moc dobře stateční hasiči.

 

Vrabec a holub

Na zahrádce pod dubem

přel se vrabec s holubem.

„Já jsem rychlý jako střela,

rychlejší než koule z děla,“

čechrá vrabec peří pyšně.

„Ty jsi asi spadl z višně!

Holub – to je jiný let,

zmizí, než bys řekl pět.“

Konec ptačí pohody,

ať rozhodnou závody.

Trasu volí Praha – Kladno,

cestu najdou oba snadno.

Kdo se tam první dostaví,

své vítězství oslaví.

.............................

Vrabec štěstím barvy mění,

holub stále v cíli není.

Závod to byl strašně těžký.

Holub spletl se a neletěl. Šel pěšky.

 

Kočkodani

Kočkují se kočkodani

při večeři, při snídani.

Milují hru na honěnou,

strkají se, trochu perou.

Kočkují se víc než kočky.

Poletují jako vločky

mezi větvičkami stromů.

Vůbec se jim nechce domů.

Chcete vidět jejich triky?

Tak do ZOO, či do Afriky.

 

Klokaní maminka

Klokaní maminka nosí svá miminka

v kapsičce na bříšku.

Jednou šla s klokánkem do krámu pro jíšku,

vařila svým dětem polévku k Ježíšku.

Skákala, spěchala, než zavře obchodník,

maličký klokánek vypadl na chodník.

To už se nestane, už bude líp.

Na svoji kapsičku našila zip.

 

Vrána (nebo krána?)

Na Pravčické bráně

sedla vrána k vráně.

"Orel, orel," kroutí krkem,

"rád by si na krále hrál.

Krákorat však neumí,

podpis jenom šedým brkem

a jak by řekl: Já jsem král?!

Hezké jméno má i kráva.

Krásně bučí, jak královna kráčí,

Krákorání jí však také nejde

a není tvor z říše ptačí.

Že by královnou měla být přece jen vrána?

Krákorá nádherně, barva jako uhel černá,

postava vznešená, vždy svému hejnu věrná.

A komu by se nelíbilo její jméno,

stačí pozměnit jen jediné písmeno.

Ať tedy žije nová královna ptačí!

Ať žije vrána! (Nebo krána radši?)

 

Křeček

Křeček myslí na zlé doby,

střádá jídlo do zásoby.

Se syslem se dlouze radí,

mnoho zrní v noře vadí.

Křeček ale stěhovat se nechce,

v jeho noře spinká se mu měkce.

Po poli se chudák pomalinku vleče.

své zásoby snědl naráz, teď má střevní křeče.

 

Sysel

Mýlí se ten, kdo si myslí,

že si sysel jídlo syslí.

Nepotřebuje to, v zimě spinká

jak v náruči maminek miminka.

Nebuďme ho, zdá se mu o jaru sen:

cvrček hraje na housličky,

sysli lezou z nory ven.

 

Velbloud

Velbloud bloudí horkou pouští,

hledá aspoň větší houští.

Dlouho bloumá po okolí,

kaktus píchá, nohy bolí.

Slunce pálí, nohy těžknou,

hrby se mu potem lesknou.

Všude písek a nic více,

zůstal sám bez velbloudice.

Potřeboval by jít do vany.

Nejspíš asi dá se najmout

do nějaké karavany.

 

Gorila

Jedna pražská gorila

strašně ráda tančila.

„Maškarní bál – to je krása!

Nemusím se strojit!“ jásá.

Jak rozhodla, učinila.

Maličko se nalíčila,

aby byla ještě hezčí,

a už po parketu křepčí.

Poskakuje, v rytmu vlní se a točí,

všichni muži na ní mohou nechat oči.

Zvláště jednomu se naše kráska líbí.

Je totiž sám, milované děvče ještě chybí.

Objímá ji, šeptá něžná slova

do ouška jí znova, znova, znova,...

...

Než poznal, že tanečnice nemá masku,

vyznal chudák své gorile lásku.

 

Tři hádanky

První

Pouze v noci létá tiše,

křídla má z kouzelné říše.

V rychlém letu můry lapá,

když je chytne, hned je spapá.

Zimu prospí často spolu

zavěšeni hlavou dolů.

Je to pták, anebo savec?

Hodné zvíře, nebo dravec?

Myslíte, že je to výr?

Ale kdepak! Netopýr!

 

Druhá

Kdo je to -  ten malý šibal?

Je to medvěd, nebo mýval?

Vesele mu hrají očka.

Je to mýval, nebo kočka?

Žije na stromech, či bydlí v díře?

Co je to za zvláštní, vzácné zvíře?

My to víme, poradíme.

Znají ji i v Argentině,

žije ale jenom v Číně.

Všude se prý o ní říká,

že nejradši bambus žvýká.

Kožíšek má černobílý,

hladová je každou chvíli.

Miluje děti, je s ní švanda.

Ano, je to velká panda.

 

Třetí

U nás ho nenajdeš, nežije tady,

v Jižní Americe jsou jich však řady.

Miluje samotu, ticho a klid,

jaký jen v pralese může mít.

Spí tvrdě v noci, ale i ve dne,

líná svá víčka jen málokdy zvedne.

Na stromech visí jak mokré prádlo,

málo jí a pije, nehledá žrádlo.

A když se probudí, zase se nehne,

ze svého závěsu jenom si lehne.

Po větvích sune se rychlostí šnečí,

ale i ten ho snad v pohybu předčí.

Lenost má ve jménu, skoro však nechodí.

S hlemýžděm nejvýše v rychlosti závodí.

Víte už, kdo to je, nebo se poddáte?

Máme vám prozradit jméno, jež neznáte?

Rada jistě přijde vhod.

Je to přece leno-, leno-?

Leno-, leno-? Lenochod.

 

Ptačí koncert

Dohodli se ptáci v lese

na slavnostním ptačím plese.

A hned začali se ptát,

kdo jim bude k tanci hrát?

Kapela je příliš drahá,

peněz málo, marná snaha.

Musíme si pmoct sami.

Hrát budou i ptačí dámy.

Muzikanti hned se hlásí,

pilně procvičují hlasy.

Kukačka kuká, holoubek vrká,

slavík s kosem flétny ladí,

sova temným hlasem houká,

krákání vran trochu vadí.

Hejna vrabců cvrlikají,

vlaštovičky švitoří,

 sýkorky se přidávají,

strnad akord dotvoří.

A už slyšíme další hlásky –

drozdy, rehky, konipásky.

Žluna s dudkem hudbu skládá,

straka do ní slova vkládá.

Sojka hudbu z ptačí říše

modrým pírkem na strom píše.

A že chybí bubeník?

Nahradí ho v černém fráčku s rudou čapkou

datel – slavný kapelník.

 

Kapelu složili lehce.

Sláva, hurá, vivat, vivat!

Nikomu se tančit nechce,

všichni chtějí hrát a zpívat.

Tak namísto ptačího plesu,

je to pravda, žádný žert,

rozhodli se ptáci z lesů

pořádat ptačí koncert.

A jak řekli, udělali.

Dodnes vlastně nepřestali.

 

Už jste byli někdy v lese

na nějakém ptačím plese?

                –

V lese zní jen ptačí hlasy,

koncert nekonečné krásy.

 

Pštrosí ukolébavka 

„Pšš, pšš, pšš, pšš, ...“

Prosí pštrosí maminka

svého pštrosího synka:

„Spinkej, pšš, pšš,

už spinkej, pšš, pšš!

Tatínek se zlobí moc,

že ty nespíš. A je noc.

Tak už spinkej, pšš, pšš,

miláčku, spinkej, pšš, pšš, ...“

„ Už spinkám.!

Chrr, chrrrr, ...“

 

Jiří Kolář©2015. Správce webu: misatrybulova@gmail.com

Vytvořeno službou Webnode